V rámci přípravy a v průběhu UNGASS byly projednávány dva základní dokumenty: “politická deklarace“ a “závěrečný dokument“, který specifikuje hlavní oblasti zájmu světového společenství při prosazování udržitelného rozvoje v budoucnu. Po složitých jednání, při nichž byla mimo jiné navrhovaná politická deklarace zredukována na “prohlášení o odhodlání“ (statement on committment) byl nakonec v ranních hodinách 28. června 1997 přijat souhrnný dokument pod názvem “Program další realizace Agendy 21“. Tento dokument (viz příloha) se pokouší zahrnout všechny oblasti, které jsou z hlediska udržitelného rozvoje významné, specifický důraz však klade na několik klíčových témat jako je ochrana atmosféry a změna klimatu, ochrana vodních zdrojů, energetika, doprava, vztah obchodu a ochrany životního prostředí, změna způsobů spotřeby a výroby (eko-efektivnost), transfer čistých technologií, a také vzdělávání a výchova pro udržitelný rozvoj.

Zasedání bylo nepochybně významným mezníkem v celosvětovém úsilí o prosazení principů udržitelného rozvoje, což doložila také účast nejvyšších představitelů několika desítek zemí světa. Hodnocení UNGASS však není jednoznačné. Přes značnou pozornost, která se tomuto zasedání dostala, se výsledky UNGASS v porovnání s očekáváními jeví jako poměrně skromné a jsou často přijímány s rozpaky. Základní cíle – jen zdánlivě “samozřejmé“ – však splněny byly: zasedání jasně potvrdilo zájem globálního společenství o přechod na cestu udržitelného rozvoje a aktualizovalo strategie, které k takovému rozvoji směřují. Vytýčilo rovněž obecné priority dalšího směřování k udržitelnému rozvoji a zároveň pojmenovalo hlavní překážky (na prvním místě nedostatek finančních zdrojů), které realizaci závěrů UNCED brzdí. Obecně lze charakter negociací při přípravě a průběhu UNGASS shrnout takto:

(a) Dominantním rysem byl podle očekávání rozpor “Sever-Jih“. V tomto diplomatickém souboji, charakteristickém v prvé řadě pro “newyorskou diplomacii“ a vyznačujícím se často převahou formálních a “rituálních“ prvků nad prvky obsahovými, převládala spíše snaha o uhájení “již obsazených pozic“ nad snahou o posun ve směru udržitelného rozvoje. Tomu odpovídala výrazná inklinace uchylovat se při projednávání prakticky všech dílčích pasáží textu k již dříve přijatým a tedy “bezpečným“ formulacím (z nedávných globálních konferencí, ze zasedání Valného shromáždění apod.) a tyto víceméně recyklovat.

(b) V rámci zemí “Severu“ (vyspělé země) se o konstruktivní roli snažila především EU (určitě také díky nizozemskému předsednictví), některé konkrétnější návrhy EU ovšem až poněkud “donkichotsky“ vybočovaly z celkově obecné linie jednání – zmínka o desetinásobném zvýšení efektivnosti, závazek k výraznému snížení emisí skleníkových plynů apod. EU byla připravena za určitých podmínek přislíbit i zvýšení rozvojové pomoci, toto předsevzetí však víceméně ztroskotalo na málo flexibilním přístupu rozvojových zemí a na váhavém postoji ostatních donorských zemí.

(c) Postoje USA naznačovaly značnou nechuť k jakýmkoli novým mezinárodním závazkům (a do jisté míry také nechuť k potvrzení závazků již přijatých), velkým tématem USA je důraz na odpovědnost jednotlivých vlád a na aktivity na národní úrovni. Více než dříve v tomto USA nacházely podporu mezi dalšími vyspělými zeměmi – především u Kanady, Austrálie a Nového Zélandu.

(d) V postojích G-77 (rozvojové země a Čína, za předsednictví Tanzánie) byla jasně patrná frustrace z nenaplnění finančních a dalších příslibů z Ria de Janeiro. G-77 opakovaně dávala najevo, že koncept udržitelného rozvoje bez odpovídající (především finanční) pomoci od vyspělých zemí je pro většinu rozvojových zemí velmi málo atraktivní. Menší očekávání rozvojových zemí ohledně výsledků UNGASS (rozumí se především nových konkrétních finančních závazků donorských zemí) se koneckonců projevila i relativně nižší úrovní zastoupení těchto zemí. Již příliš nepřekvapila jednota názorů této jinak zcela heterogenní skupiny zhruba 140 rozvojových zemí: až na výjimky (např. v otázce změny klimatu, kde se výrazně odlišuje postoj skupiny tzv. “malých ostrovních států“) tato skupina hovořila jedněmi ústy – často se značnou destruktivní silou (například v případě politické deklarace).

(e) Aktivita zemí regionu střední a východní Evropy byla tradičně nízká. Většina zemí tohoto regionu se kromě “povinného“ vystoupení na plénu nijak neprojevovala, země se zájmem o věc často neměly dost sil na pokrytí paralelně probíhajících jednání. Země regionu, které se snažily nějak zasáhnout do jednání, lze rozdělit do dvou skupin: země se stanovisky blízkými či podporujícími EU (především Maďarsko, ČR a Polsko), a země dožadující se zmínek o “countries with economies in transition“ (Ruská federace, Ukrajina, Bělorusko) a potažmo pomoci mezinárodního společenství. Země regionu nevystupují společně a jejich případné individuální a víceméně izolované návrhy měly jen malou naději na prosazení.

(f) Stále významnější roli v diskusích o udržitelném rozvoji hrají nevládní instituce – nejen environmentální organizace, ale i obce, podnikatelé, odbory, různá hnutí, zájmové svazy atd. Zasedání UNGASS bylo bezprecedentní v tom, že zmíněné instituce se plnoprávně účastnily jednání na půdě OSN – jakkoli jejich “vyjednávací pozice“ nebyly silné.

Jestliže byly celkově negociace vedeny ve velmi opatrném duchu, svědčí to jednak o skutečnosti, že pokrok od Ria de Janeiro při realizaci Agendy 21 evidentně zůstává za očekáváním prakticky všech zemí (ať již tato očekávání byla jakákoli), jednak o tom, že sám koncept udržitelného rozvoje – ač všeobecně přijímán – nemá ještě zcela pevné kontury a stále spíše “dorůstá do svého rámce“, který výrazně překračuje oblast ochrany životního prostředí a zasahuje prakticky všechny produktivní sektory i další oblasti. Je také zřejmé, že tato skutečnost nebyla zdaleka ve všech zemích doceněna a mezinárodní jednání na téma udržitelného rozvoje jsou zpravidla nadále svěřována výlučně rezortům odpovědným za životní prostředí, i když ve skutečnosti v řadě ohledů překračují jejich kompetence. Jasně je to patrné i z témat, která jsou zahrnuta do textu pro UNGASS (energie, doprava, mezinárodní obchod, finanční toky, zdraví, lidská sídla atd.). A právě tato témata byla často nejvíce kontroverzní, i když problémy se vyskytly prakticky v každém z více než stovky jednotlivých odstavců dokumentu. V hodnotící části B se například jako téměř neřešitelné ukázalo shodnout se na charakteristice procesu globalizace a jejích dopadů, a podobně tomu bylo i v případě hodnocení zahraničních investic, role soukromého kapitálu apod. Ještě kontroverznější ovšem bylo projednávání částí C a D.

Jedním z hlavních dojmů z UNGASS je, že cesta k udržitelnému rozvoji je ještě daleko složitější, než se původně předpokládalo. Enthusiasmus, který doprovázel UNCED, již do značné míry vyprchal, a stále zřetelněji se ukazuje, že prakticky žádná země není zcela připravena a schopna skloubit zájmy ekonomického a sociálního rozvoje se zájmy ochrany životního prostředí či přírodních zdrojů (nemluvě o globálním rozměru udržitelného rozvoje). Na druhé straně je ovšem mimo veškerou pochybnost, že myšlenka udržitelného rozvoje získává stále širší podporu a stává se východiskem pro mnohá zcela konkrétní opatření na národní i mezinárodní úrovni. Intenzivně se do prosazování principů udržitelného rozvoje zapojují města a obce, podnikatelé a další zájmové skupiny. Většina zemí světa ustavila národní komise pro udržitelný rozvoj na vysoké úrovni.

Rozhodující iniciativu v rámci UNGASS měla Evropská unie, která přišla s návrhem řady konkrétních opatření a aktivit (omezení emisí skleníkových plynů, programy úspor a udržitelného využívání energetických zdrojů, eko–efektivnost, program světové ochrany sladkovodních zdrojů, příprava globální úmluvy o lesích apod.). Iniciativy EU měly vesměs podporu asociovaných zemí, narážely však často na váhavý postoj USA a některých dalších vyspělých zemí (Austrálie, Kanada), a také na převládající “negativistický“ postoj zemí rozvojových, související se stále klesajícím objemem zahraniční rozvojové pomoci (v průměru nižší úroveň zastoupení RZ na UNGASS). Kompromisní texty, které vzešly z jednání UNGASS, tak zůstaly daleko za očekáváním EU a především představitelé EU proto vyjadřovali s výsledky UNGASS nespokojenost. Diplomaticky to vyjádřil nizozemský ministr pro rozvojovou spolupráci Jan Pronk slovy: “...zasedání nebylo propadem, ale také to nebyl velký úspěch.“ Určité roztrpčení dávali ovšem najevo i jiní. Tak stávající předseda Valného shromáždění OSN, malajsijský diplomat Razali Ismail, hovořil v souvislosti s UNGASS (a zejména v reakci na to, že nebylo přijato politické prohlášení) o “vystřízlivění“ a “zklamání“.

Kdo očekával, že “Summit Země II“ přinese něco převratného, ten musel být zklámán. Kdo neočekával více, než že bude potvrzen kurz, vytýčený mezinárodním společenstvím před 5 lety v Riu de Janeiro, mohl být vcelku spokojen. Jak tedy měřit úspěšnost či neúspěšnost UNGASS a jak celkově hodnotit toto zasedání? Především je nutno rozloučit se s představou, že otázky ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje mohou dále stupňovat svoji politickou a mediální přitažlivost. Sotva je možno v tomto směru překonat UNCED. Mechanismy současného světa jsou již prostě takové: koncept udržitelného rozvoje – ať je sebeušlechtilejší – musí soupeřit o místo na výsluní pozornosti v ostré konkurenci s dalšími problémy, s nimiž se lidstvo potýká: s válečnými konflikty, hladomory, nemocemi, terorismem, šířením drog, přírodními katastrofami atd., nemluvě o problémech ekonomických. V tomto směru je ovšem možno s uspokojením alespoň konstatovat, že otázky udržitelného rozvoje jsou již zcela legitimním a standardním prvkem celé řady “velkých“ jednání. Různými aspekty udržitelného rozvoje se pravidelně zabývají summity G-7 (G-8), vrcholná jednání EU, OECD apod. Skutečnost, že na UNGASS promluvilo zhruba 50 nejvyšších představitelů různých zemí světa je prostě vyjádřením seriozního přístupu politických elit většiny zemí k této otázce. “Udržitelný rozvoj“ proto každopádně zůstává velkým tématem mezinárodní spolupráce pro 21. století. Není to však koncept pro nedočkavé...